Prosinec 2013

Cennost okamžiku.

22. prosince 2013 v 17:56
6. červen 2013
Dnes jsem si položila zajímavou otázku. Kdybych věděla, že je můj konec a měla poslední dech na to, abych něco řekla... Na co bych ho použila?... Odpověď byla jednoznačná. Ale vzniklo mi při ní v hlavě zajímavé zamyšlení a byla bych ráda, kdyby to alespoň někdo dočetl do konce.

Žijeme ze dne na den. Nemáme důvod myslet na to, kolik času nám ještě zbývá. Nevážíme si okamžiku. Kdybychom se byť jen na malý moment - na vteřinu - zamysleli nad tím, že dnešní den může být náš poslední, mohla by nás tato myšlenka pohltit . . . , na chvíli zastavit . . . A bylo by to dobře.

Protože bychom si třeba uvědomili, že život je dar. Každá vteřina. Každá chvilka s milovanou osobou. Všechno, co děláme, může být tím posledním. Nejde o strašení. Jde o to, že kdybychom si tohle plně uvědomovali, možná bychom začali dělat vše s větší láskou. S větší vášní k životu kolem sebe a ke všem lidem . . .

Hrajeme si s lidmi, které máme rádi... A pořád si naivně myslíme, že je vždycky dost času na to, vše napravit. A že není všem dnům konec. Jenže my nevíme, kdy jim konec bude. Jsme lidé a myslíme si, že jsme všemocní. Nad časem ale vyhrát neumíme.

Když objímáme milovanou osobu, na co v ten moment myslíme? Stisknutí v něčích rukou se díváme přes jeho ramen kolem sebe, kde co lítá? Nudíme se? Přemýšlíme? To je fuk. Ať už myslíme na cokoli, je to špatně. Jediná cesta, jak z toho na první pohled obyčejného momentu dostat vše, je NEMYSLET, ale pouze: uvědomit si TEĎ A TADY. Nemyslet "na včerejšek ani na zítřek", ale uchopit tuhle vteřinu do ruky a cítit to... Teď v rukou držím celý svůj svět. Teď se dotýkám toho, koho miluju. TEĎ.

Jenom ten, kdo na moment přestane MYSLET a na místo toho bude jen cítit...
..., jenom ten ví, že každá - i sebeobyčejnější - chvíle je dar. Vždycky, když tohle procítím JÁ, mám chuť vykřičet do světa Děkuju.

Proč to všechno píšu? Protože jsem si to konečně naplno uvědomila. A spolu s tím uvědoměním jsem dala sama sobě slib... Mrzí mě, kolika lidem jsem ublížila, mrzí mě hry s lidskými city, mrzí mě to, že si někdy nemůžu pomoct a zkouším, co člověk vydrží. Je to ztráta času. Mohla jsem mezitím udělat mnohem víc věcí. Mohla jsem se posunout dál. Mohla jsem ten čas vynaložit na něco cenného. Mohla, mohla, mohla - další ztráta času:).

A nakonec citát, na který jsem shodou okolností právě narazila...
"Smrt se neustále přibližuje. Ale skutečnost, že nikdy nevíš, kdy k tobě přijde, jako by ubírala na významu skutečnosti, že život má svůj konec."

Bůh?

22. prosince 2013 v 17:53
25. září, 2013
Jakožto příznivce teorie reinkarnace neboli život po životě mě někdy přepadá zoufalství z myšlenky, že nikdy nezanikneme. Ale,.. co když je tenhle náš svět jen něčí hra? Možná může skončit každou vteřinou... Možná zde neplatí žádné zákonitosti, ani spravedlinost... Možná.
... Možná jsme ale věční a vše, co se skrává pod slovem smrt je vlastně jen změna formy. To by znamenalo, že není kam utéct a naše jediná jistota, za kterou jsme smrt vždy považovali ztrácí na důležitosti a významu. Tímto se dostávám k myšlence, že jediná jistota není smrt, nýbrž změna. Ano, je to změna. Ona je tak skutečná... A taky nekonečná a možná je jediným smyslem našich životů. Změna vnáší do života barvy a nové tvary. Někdy se jí hrozně bojím, ale to je jen můj lidský komplex, který nic nemění na tom, jak je ona úžasná.

Občas mám pocit, jako bych byla ve špatný čas na špatném místě. A taky jako bych sem vůbec nepatřila. Ptám se sama sebe, kdo jsem a co tady dělám. Jaký má smysl to, že existuju... Tady, teď... Možná vůbec nejde o mě, možná jsem jen jednou kapkou oceánu a jsem přesně tam, kde mám být. Dávám spolu s miliony dalšími kapkami tvar tomu OCEÁNU.

Je to něco podobného, jako téma Bůh. Kdybych přirovnala Boha k tomu oceánu, znamenalo by to, že každý jeden z nás je tou jednou částečkou Boha a tudíž jsme všichni dohromady celiství, "JSME ON". Možná to tak opravdu je. Kde se vzala ta představa, že Bůh je někdo, kdo se na nás shora dívá a hraje si, jako bychom byli šachové figurky?.. Tohle není Bůh.
Věřím, že jsme to opravdu my. My všichni dohromady vytváříme tenhle šílený svět. Jedno je jisté... Jen my ho můžeme změnit.

My jsme ta změna, my jsme ten smysl, my jsme ten Bůh.

Proto je tak zbytečné hledat ho "někde tam venku". Ztráta času.
Vždycky jsem věděla, že všechno moje trápení je způsobené tím, že neustále hledám mimo sebe to, čím vlastně jsem. Je to, jako když hledáme brýle, které máme celou dobu nasazené na očích...